Naše hlava má jednu zajímavou schopnost – umí nepříjemné vzpomínky zamknout do hlubin, kam se běžně nedostaneme. Jenže tělo hraje podle jiných pravidel. Zatímco vědomí zapomnělo, svaly, nervy a hormony si pamatují. Právě to je podstatou jevu zvaného somatická amnézie: mysl předpokládá, že je klid, ale tělo reaguje, jako by trauma stále probíhalo.
Skrytá paměť těla
Když se člověk setká s náročnou situací – nehodou, konfliktem, dlouhodobým stresem – mozek se může rozhodnout vzpomínku potlačit. Je to obranný mechanismus, jak přežít a fungovat dál. Jenže tělo nemá tlačítko „delete“. Uchovává stopy v podobě ztuhlých svalů, zvýšené citlivosti nebo automatických reakcí, které nedávají smysl.
Možná jste zažili, že vám při banálním podnětu vyletěl tlak, sevřel se žaludek nebo se vám rozbušilo srdce. To není náhoda – je to připomínka, že archiv těla je pořád otevřený.
Jak se ozývá minulost
Projevy somatické amnézie bývají pestré a často mate lékaře i samotného člověka. Mezi nejčastější patří:
- záhadné bolesti hlavy, zad či kloubů,
- nečekané zažívací obtíže, které přicházejí ve stresu,
- bušení srdce nebo zrychlené dýchání bez fyzické námahy,
- problémy se spánkem a vyčerpání, které se opakují,
- silné napětí při konkrétním zvuku, vůni či atmosféře.
Na první pohled to může vypadat jako běžná nemoc, ale ve skutečnosti jde o ozvěnu dávného prožitku.
Proč tělo nezapomíná
Každý stres spouští v organismu poplach – hormony připraví svaly a nervy k útěku nebo obraně. Pokud ale k akci nedojde, napětí se nikam nevybije. U dětí, které nemají možnost reagovat, je tento otisk ještě výraznější. A tak se stane, že i po letech spouští banální situace stejné tělesné reakce, jako by nebezpečí bylo stále přítomné.
Jak poznat souvislost
Rozlišit běžné zdravotní obtíže od tělesné paměti není jednoduché. Vodítkem bývá opakovaný vzorec: potíže se vracejí vždy v podobných situacích, při kontaktu s určitým prostředím, lidmi nebo zvuky.
Pomoci může i jednoduchý deník – zapisovat si, kdy tělo reaguje a co tomu předcházelo. Postupně se objeví nitky, které spojují tělo s dávnou minulostí, i když vědomí zůstává prázdné.
Jak se dá pracovat s tělesnou pamětí?
Jestliže lékařská vyšetření nenajdou žádnou jasnou příčinu obtíží, není to konec cesty – spíš začátek jiné. Řada terapeutických směrů se zaměřuje na propojení těla a mysli.
Velmi silným nástrojem je však mindfulness – vědomá pozornost. Nejde o nic esoterického – podstata spočívá v jednoduchém návratu do přítomného okamžiku. Při vědomém dýchání, soustředění na rytmus těla nebo všímavosti k drobným detailům, jako jsou zvuky, vůně, doteky, se nervová soustava učí, že není v ohrožení. Díky tomu postupně mizí automatické reakce, které tělo spouští jen ze zvyku.
Mindfulness se dá trénovat denně: několik minut ráno při klidném nádechu a výdechu, vědomé sledování kroků cestou do práce nebo pozorné vnímání jídla. Čím častěji se člověk vrací k „tady a teď“, tím snadněji jeho tělo opouští staré vzorce napětí. Důležité je nesnažit se o okamžitý výsledek – bezpečí a klid se obnovují postupně, po malých krocích, ale právě v tom tkví jejich trvalý účinek.
Co zvládneme i sami
I mimo terapeutické prostředí můžeme tělu pomoci. Hodí se pohyb, který propojuje dech a tělo – jóga, tanec, plavání. Uleví také relaxační techniky, meditace nebo tvořivost, díky níž emoce dostanou prostor. Důležité je přestat tělo vnímat jen jako „stroj“, ale jako partnera, který se snaží něco sdělit.
Somatická amnézie připomíná, že lidské tělo je kronika, která zapisuje i to, co hlava odmítá. Ignorovat jeho signály znamená popírat část vlastní historie. Pokud se ale naučíme tělu naslouchat, může se z něj stát průvodce k uzdravení. Minulost nezmizí, ale může přestat diktovat naši přítomnost.
Zdroj textu: https://www.memoiretraumatique.org, https://www.verywellmind.com
Zdroj foto: www.freepik.com
