Pro většinu dětí u nás je obrazovka něco jako kulisa dne. Je zapnutá, i když se na ni zrovna nikdo nedívá. Jinde na světě ale tenhle scénář vůbec neexistuje. Ne proto, že by někdo zakazoval technologie, ale proto, že prostě nejsou přítomné tak, aby určovaly rytmus dne. A právě tam je vidět, jak moc prostředí formuje dětství.
Dětství v Bhútánu bez neustálých podnětů
V Bhútánu vyrůstají děti v prostředí, kde se den neřídí programem v televizi ani notifikacemi. Po škole se život přesune ven. Děti jsou pořád v pohybu, mezi lidmi, v přírodě. Pomáhají doma, starají se o zvířata, běhají po okolí. Hra není něco, co by se plánovalo. Vzniká sama, z nudy, ze zvědavosti, z toho, co je zrovna kolem. Nikdo děti nebaví za ně. Učí se tím, že prostě jsou součástí běžného života.
Jak to funguje na Samoi?
Na Samoi děti prakticky nikdy nejsou samy. Vyrůstají obklopené širší rodinou, sousedy a komunitou. Televize tu neudává tempo dne, protože hlavní dění se odehrává mezi lidmi. Děti se učí pozorováním, napodobováním a tím, že se zapojují. Neexistuje ostrá hranice mezi tím, co je „dětské“ a co „dospělácké“. Všechno se děje společně. Volný čas neznamená nudu, ale prostor být s ostatními.
Realita dětí v Papua-Nová Guinea
V některých oblastech Papuy-Nové Guineje nejsou obrazovky vůbec součástí běžného dne. Děti vyrůstají v prostředí, kde je normální pomáhat, pozorovat a učit se praxí. Hra se míchá s povinnostmi a dovednosti se předávají přirozeně, bez vysvětlování. Děti se orientují v prostoru, znají své okolí a umí si poradit bez toho, aby čekaly na návod. Nuda tu není problém, ale stav, ze kterého vzniká vlastní iniciativa.
Co mají tyhle země společného
Děti nejsou oddělené od reality dospělých. Nežijí v paralelním digitálním světě, ale v tom skutečném. Učí se komunikovat tváří v tvář, řešit konflikty hned a reagovat na lidi kolem sebe. Pozornost se netříští mezi obrazovky, ale směřuje ven. To má vliv na soustředění, trpělivost i schopnost být sám se sebou.
Nejde o idealizaci světa bez technologií. Děti v těchto zemích mají omezenější přístup ke vzdělání i informacím. Rozdíl je v tom, že digitální svět není výchozí realitou. Není to hlavní způsob, jak trávit čas. Základ tvoří vztahy, pohyb a přímá zkušenost. A technologie, pokud se objeví, přichází až jako doplněk.
Pohled na konkrétní státy ukazuje, že dětství bez obrazovek není žádný experiment. Je to prostě jiný způsob, jak vyrůstat. Ne klidnější, ne dokonalejší, ale víc ukotvený v tom, co se děje kolem.
A právě tohle srovnání často nutí přemýšlet, jestli u nás obrazovky vyplňují čas proto, že je opravdu potřebujeme, nebo proto, že jsme zapomněli, jak vypadá obyčejný den bez nich.
Zdroj foto: www.freepik.com
Zdroje textu: unicef.org, who.int, nationalgeographic.com
